V roce 2009 vyšlo druhé vydání knihy Modrá, nikoli zelená planeta, jejímž autorem není nikdo jiný než Václav Klaus. Pro ty, kteří žili v posledních letech na Marsu, připomínám, že se jedná o českého prezidenta a známého ,,zpochybňovače,, globálního oteplování . Cílem této práce je upozornit na silné a slabé stránky jeho argumentace.
Václav Klaus je vnímán jako poměrně silně kontroverzní osobnost. Často se silně vymezuje a názorově vyhraňuje. Tímto jasným zařazením ať k té či oné skupině se pro jednu stává modlou a druhou je zatracován a mnohdy i nevybíravě napadán. Druhým jevem, který je vyvolán jeho vyhraněností je pozornost medií. Pro média je vždy přitažlivější ostrý, jednoznačný a kontroverzní výrok, navíc vyřčený všeobecně známou osobností, kterou Václav Klaus bezpochyby je. Bohužel není televizního vystoupení bez zkreslení (nikoli jen televize, nýbrž stejný problém je u rozhlasových, tiskových a internetových médií) . Jak říkal M. Zeman ,,Novinář píše o všem, ale nerozumí ničemu,, Novináři a publicisté všeobecně mají tendenci problémy zjednodušovat, zplošťovat, brouzdat po povrchu, jejich zájem o problém je povrchní a kvůli omezenému prostoru pro předání informace jsou nuceni k resumovaci. Díky tomu všemu pak recipient obdrží zkreslené informace. Tak je tomu i v našem případě kdy výroky V. Klause jsou vykládány nepřesně a jeho argumentace je tak v podstatě zbytečná.
V této práci si proto dám tu práci a budu se snažit vyhnout nešvarům. které jsou pro novináře tak typické. Rovněž se budu snažit o VĚCNÝ a NESTRANNÝ pohled a o OPROŠTĚNÍ se od sympatií či nesympatií, které ať chceme nebo nechceme v nás jsou.
Co mě osobně přijde přínosné, je myšlenka, že každý má právo na svůj názor. Toto již zkostnatělé (přes to však i nadále platící) klišé je obohaceno o pro dnešek aktuálnější nadstavbovou myšlenku, a sice že každý má právo na svůj názor, aniž by byl vystaven posměchu, ústrku a masmediální dehonestaci. Česká společnost (u ostatních nemohu soudit) má tendenci urážet a zesměšňovat své názorové oponenty. Konstruktivní dialog plný věcných, ideologicky oproštěných argumentů bývá viděn málo kdy a to je opravdu veliká škoda. Zde se proto musím zastat V. Klause a ohradit se proti všem útokům, které jsou na něj vedeny a nabádat všechny kdo tak činí k názorové TOLERANCI. Vždy by jsme měli mít na paměti, že není jisté zdali je pravda na naší straně, měli bychom mít větší úctu k lidem, kteří mají na věc jiný pohled, více si jich vážit a mít k nim RESPEKT. Konec konců to oni nám dávají alternativy, čili názorovou pestrost a bohatost, konec konců jak jinak jít ku předu než bouráním starých dogmat novými a svěžími myšlenkami. Odsuzovat můžeme jen ty, kteří svůj názor vytvořili uměle, bez znalostí, bez faktů, na základě ničeho, na základě svého odhadu, ideologického zařazení atp.
První věcí které jsem věnoval pozornost byl už název knihy. Nemám rád zavádějící názvy jako např. ,,Nepříjemná pravda, Pravda o globálním oteplování, Pravá realita atp,, Sugesce nemá v odborné literatuře místo, kniha má informovat, nemá nám říkat co je správné, co je špatné, kde je pravda a co je lež, to si má na základě poskytlých informací uvědomit sám čtenář. Čili je chybou, když už sám název předjímá JEDINOU korektní pravdu. Bohužel jisté obdobě se nevyhnul ani V. Klaus, kdy jako podnadpis zvolil jakýsi slogan: ,,Co je ohroženo: klima, nebo svoboda?,, Volně přeloženo buď a) nebo b) bez možnosti alternativy, navíc takto formulovaná otázka s obrázkem planety v železech předjímá pouze jednu správnou odpověď a tudíž se čtenářem manipuluje, což je pochopitelně nepřijatelné. Nyní si řekněme něco o obsahu. První část se zaobírá environmentalismem, druhá zdroji, diskontováním a časovými preferencemi a třetí se věnuje riziku. První části knihy jsem se záměrně příliš nevěnoval, pro mě osobně byla tato část knihy velkým zklamáním. Nic přínosného tam pro mě nebylo (popisuji vlastní pohled, nikoli realitu, nebo chcete-li pravdu), řekl bych škoda času, inkoustu a papíru. V podstatě na cca 50 stranách napadá environmentalisty/mus. I V. Klaus se snížil k tomu, čemu se snižují ti, kteří ho napadají kvůli jeho postojům a názorům. I on zde nevybíravě uráží tuto skupinu lidí. Přirovnává je k ideologům, demagogům, fašistům, neokomunistům, socialistům, lidem omezujícím svobodu, k extrémistům, teroristům, populistům atd… Zkrátka se je snaží démonizovat, vyvolat strach, odpor, hněv, zkrátka nízké a zlé emoce ( nečiní tak JENOM on, jen mě mrzí, že I on). Je to typ argumentace kdy se snažíte přesvědčit společnost o SVÉ pravdě tím, že pošpiníte ty, kteří si myslí něco jiného a to je zkrátka nepřijatelné.
Nyní se budu věnovat jednotlivým výrokům a rozebereme si jednotlivé argumenty. Svoboda a prosperita jsou spojené nádoby. Regulace omezují svobodu a tudíž regulace omezují prosperitu. Já osobně bych se pod toto nepodepsal. Důvody ozřejmím. Svoboda a prosperita dle mého nejsou spojité nádoby. Např. Čína jeden z nejnesvobodnějších režimů a přitom silně prosperující. Mezi svobodou a prosperitou vidím jiný vztah. Svoboda je luxus, který si mohou dovolit pouze vyspělé a prosperující společnosti. Dále mi přijde, že v knize jsou zaměňovány pojmy svoboda a anarchie. Svoboda neznamená naprostou absenci regulace. I svoboda uznává ,,PRAVIDLA HRY,, Což pak v 80-tých letech minulého století nikdo říkal, že odsíření elektráren by znamenalo omezení svobody, nadbytečnou regulaci a úpadek prosperity. Je třeba si uvědomit, že jsou situace (netvrdím, že je to i situace omezování CO2) při kterých můžeme uvalením restrikcí a vynaložením nemalých zdrojů docílit opačného jevu než předpokládá V. Klaus, a sice že dojde ke ZVÝŠENÍ blahobytu. Píši blahobytu protože toto slovo lépe charakterizuje přínosy plynoucí z restrikcí, jako jsou např. odsíření elektráren, čističky odpadních vod, eventuální zákaz kouření atp. Stručně řečeno jsou to náklady přinášející větší budoucí zisky (někdy i obtížně kvantifikovatelné např. stav životního prostředí, druhová rozmanitost). Ekonom by je nazval investicemi. Meritum věci tkví v tom, zdali jsou přínosy větší než náklady a to je i jádrem sporu mezi environmentalisty a skupinou jejíž názory představuje V. Klaus. Problematiku lze dobře pochopit na příkladu L. Lomborga, kterého V. Klaus cituje ,,uskutečnit všechna Al Goreova doporučení způsobí jedině to, že dojde-li k naplnění dnešních environmentalistických katastrofických scénářů – lidé na pobřeží Bangladéše se kvůli avizovanému zvýšení hladiny moří utopí nikoli v roce 2110, ale až v roce 2115,, Je tedy rozumné investovat prostředky, když je výnos tak malý? Asi ne, zněla by odpověď. Je pravda, že by jsme získali za nemalé náklady jen 5 let pro Bangladéš navíc? Odpověď by zněla, nevíme. Další otázkou by bylo, proč se odkazují na výzkumy, kterým sami nevěří, čili nevěří v platnost rovnice 5 let pro Bangladéš výměnou za omezení CO2 . Problém je v tom, že se silně liší výplatní matice, čili co získáme, když vynaložíme určité množství zdrojů. Já osobně nevěřím v konec světa a podobně to vnímají environmentalisté. To o čem se mluví, jsou změny. Civilizace by nepřestala existovat, ani když by se zaplavila všechna přímořská města a stoupla teplota o 30Co. Pouze by se přesunul život do lokalit, které by se stali příznivější pro život, např. Grónsko, Kanada, Sibiř, Aljaška, Antarktida, vysoká pohoří atp. Otázkou je chceme to? Když to nechceme, můžeme s tím něco dělat? Pokud ano nebude to příliš drahé? Částečně možná odpovědi známe. Pravděpodobně dochází ke globálnímu oteplování, či přesněji řečeno ke globálním ZMĚNÁM klimatu. Pravděpodobně za to ,,může,, jak lidská činnost, tak i příroda. Jaký je podíl těchto složek neznáme. Víme tedy, že PRAVDĚPODOBNĚ klima můžeme ovlivňovat svou činností (vzpomeňme např. na problematiku ozónové díry ) jen nevíme jak je to nákladné. V podstatě víme, že je pro nás jako lidstvo prospěšné manipulovat s klimatem, s okolím, s životním prostředím. Uvědomme si, že žijeme v kultivované, tedy změněné krajině. Otázkou tedy není zda-li si klima přizpůsobovat, ale kdy je přizpůsobení efektivní a to mi v této knize jaksi chybí. Jinak i jiné odpovědi v knize nehledejme. Možná ani autorovým záměrem nebylo poskytnout odpovědi. Přínos spatřuji v tom, že kniha nutí k zamyšlení a k otázkám a tudíž podněcuje HLEDÁNÍ odpovědí.
Zbývá ještě trochu místa tak bych napsal pár řádků o Klausovu pohledu na zdroje a rizika. Moc se mi líbila myšlenka, že ,,zásoba zdrojů se zvětšuje s naší zásobou vědomostí,,S tím se myslím dá souhlasit. Navíc když budu vycházet z této premisy, mohu s nádechem filozofie konstatovat, že vědomosti jsou nekonečné, pak jsou nekonečné i zdroje, je-li člověk závislý na zdrojích, pak by existence člověka mohla být teoretický nekonečná a tudíž by se nemusel bát o svou budoucnost. Nicméně není to tak prosté. Co když nepůjde čerpání zdrojů ruku v ruce s novými poznatky. Co když se budou tyto pomyslné nůžky rozevírat. Konec civilizace, nebo návrat civilizace o tisíciletí nazpět? Zde hraje důležitou roli faktor rizika a na rozdíl od V. Klause mám za to, že je moudré používat modely preventivní opatrnosti. Trochu nechápu jeho skrývanou rozpolcenost, kdy na jednu stranu říká, je to jako pojistit se proti povodni na horském hřebenu uprostřed Sahary a zpochybňuje tak nutnost prevence a v podobné situaci (i když zdánlivě nesouvisející) zase zastává názor, že prevence je nutností. Mluvím o jeho postoji ohledně íránského jaderného programu. Kdy v souvislosti s ním se tvrdilo, že radarová základna v Brdech je nutná proti této hrozbě. Tedy abych použil jeho příměru, je to jako pojistit se DNES proti hrozbě, která DNES neexistuje, prostředky které jsou DNES velmi nespolehlivé a technicky nedořešené, za DNEŠNÍ peníze a s DNEŠNÍMI politickými dopady. Zkrátka ekonomie se nedá aplikovat na všechny problémy světa, když se zmýlíte v ekonomii, přinejhorším vaší ekonomickou teorii zavrhnou a nahradí ji jinou, v reálném světě by se mohlo stát, že pokud se zmýlíme, můžeme být nahrazeni jiným živočišným druhem. V sázce je příliš mnoho, a proto se zde nedají aplikovat klasické, léty prověřené vzorce jako vzorec na složené úročení, kterým V. Klaus argumentuje jt=jo *(1+i)t . Já osobně budu raději žít v souladu s přírodou, než v souladu s ekonomickými teoriemi. Pokračovat v upozorňování na určité nesoulady a protichůdnosti, kterých je v knize požehnaně by asi nemělo valného významu, místo toho ji pro někoho možná překvapivě doporučím k četbě a k zamyšlením se nad citlivými a tendenčními problémy, na které kniha upozorňuje.
[1] Globální oteplování je termín popisující nárůst průměrné teploty zemské atmosféry a oceánů, který byl pozorován v posledních dekádách. http://cs.wikipedia.org/wiki/Glob%C3%A1ln%C3%AD_oteplov%C3%A1n%C3%AD
[2] Oxid uhličitý, archaicky uhlec je bezbarvý plyn bez chuti a zápachu; při vyšších koncentracích může v ústech mít slabě nakyslou chuť. Je těžší než vzduch. Vzniká reakcí uhlíku s kyslíkem (spalováním):
http://cs.wikipedia.org/wiki/CO2
[3] Bjørn Lomborg je významný dánský statistik Slavným se stal díky své knize Skeptický ekolog, která roku 1998 vyšla v Dánsku a o 3 roky později také anglicky a která rozpoutala celosvětovou debatu o životním prostředí. V roce 2006 kniha vyšla v češtině. V roce 2004 ho časopis Time zařadil mezi sto nejvlivnějších lidí světa.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Bjorn_Lomborg
[4] Albert Arnold Gore ml je americký demokratický politik, bývalý viceprezident USA za prezidentství Billa Clintona, senátor a neúspěšný kandidát na prezidenta ve volbách roku 2000. Společně s Mezivládním panelem pro klimatické změny (IPCC) je držitelem Nobelovy ceny míru za rok 2007
http://cs.wikipedia.org/wiki/Al_Gore.
[5] Ozónová díra je označení pro oblast stratosféry s oslabenou vrstvou ozónu
http://cs.wikipedia.org/wiki/Oz%C3%B3nov%C3%A1_d%C3%ADra.
[6] Složené úročení se používá v případech, kdy úrokovací doba tvoří několik celých úrokovacích období. Nejběžnější příklad je v praxi několik celých let. Pokud doba není celé číslo, například protože se spoří rok a půl, používá se kombinované úročení
http://cs.wikipedia.org/wiki/Slo%C5%BEen%C3%A9_%C3%BAro%C4%8Den%C3%AD
Žádné komentáře:
Okomentovat