-->
V letech 1914-1918 tedy za tzv. Velké války napsal prof. Jos. Ant. ryt. RIEGGER o českém národu následující.
,,Po stránce tělesné jsou Čechové střední výšky, nikoliv tlustí, ale svalnatí, houževnatí, pevní a silní. Jich ústrojnost jest výtečná, též mají mnoho smyslové bystrosti. Duševní povaha Čechů jest povšechně dobrá. Jich srdce jest jemnocitné a dobrotivé. Nějaké je ovládající vášně povšechně u nich není. Jejich duševní dary jsou zajisté výborné. Jich nadání k nejrozmanitějším vědám a umění jest výtečné. Přirozený vtip mají v značné míře. Takřka vrozená náklonnost k hudbě jest jim se všemi ostatními slovanskými národy společná. Po stránce mravní jsou Češi povšechně nábožní, často až pověreční, jsou oddáni náboženství svých otců, staré monarchistické vládní soustavě a svým starým mravům a zvykům; jsou pracovití, vytrvalí, vzdorující všem obtížím, i válečným, ale přece mírumilovní, vždy veselé mysli, shovívaví, dobročinní, poctiví a věrní; v zevním chování jsou přímí, suší a ukazují obyčejně též menší uhlazenost. Taká jest základní povaha Čechů, kde zůstala čista a nedotčena,,
Jak můžete vidět, mnohé se změnilo, mnoho ale přetrvalo do dnešních dnů. Všechno kolem nás se s časem mění, vyvíjí a přizpůsobuje. Výjimkou nejsou ani vlastnosti českého národa. I ty se díky interakci s vnějším okolím neustále adaptují na nové společenské klima. Proto je vcelku logické, že největší evoluční skoky českých vlastností a českého myšlení byly zaznamenány v době největších historicko-politických změn.
Velká změna přišla společně s Vítězným únorem roku 1948. V nově nastoleném, poúnorovém modelu společnosti, již nebylo nezbytné být podnikavý, aktivní, chytrý, charakterní, vzdělaný, soutěživý, poctivý a čestný. Nově vzniklé společenské klima začalo vyžadovat jiné vlastnosti. K úspěchu již nevedli tyto léty osvědčené vlastnosti. Byly vystřídány vychytralostí, lstivostí, nízkým čecháčkovstvím, kabátnictvím a podlézavostí a předstíranou loajalitou. Další negativní doprovodný jev, jenž doprovázel celospolečenské změny, byl vzestup lhostejnosti, letargie, liknavosti a naproti tomu úpadek humanity. Lidé se nezajímali o osudy druhých, velká většina se starala především o sebe a svou rodinu. O osudy ostatních lidí se nikdo příliš nezajímal. Tento nešvar, dle mého názoru přetrvává dodnes. Nejvíce patrné je to u sousedských vztahů v panelových domech. Jen málo kdo dobře zná a pravidelně navštěvuje své sousedy. Mnohokrát jsem byl svědkem toho, že jeden obyvatel panelového domu nevěděl, jak se jmenuje nájemník jen o patro výše. I na sobě pozoruji lhostejnost a nezájem ke svým sousedům. Jedny sousedy neznám, druzí jsou mi nesympatičtí a straním se jich a od třetích jsem dostal vynadáno, že je vůbec nezdravím. Dotyční nechtěli uvěřit, že po třech letech co zde žiji, jsem nevěděl, že jsou mými sousedy. Přitom to byla pravda. Byť hořká, ale byla. Nezájem a jistá míra sousedského egocentrismu je tou lepší polovinou z sousedských vztahů. Daleko horší jsou naschvály a házení klacků pod nohy. Pozoruji je s pozoruhodnou četností, jakoby se jednalo o národní sport. Napadá mě otázka proč tomu tak je. Majoritním důvodem ,,panelákové apatie,, bude asi uniformní, neosobní a standardizovaný styl bydlení. Důvodem sousedské nevraživosti může být i česká závistivost.
Závist je jeden z dominantních nešvarů Čechů. Doložil bych toto tvrzení na jednom krátkém příběhu. Hrdiny příběhu jsou dva sedláci, ale jen jeden z nich má slípku snášející zlatá vejce, zatímco druhý ne. A tak se druhý modlí k pánu bohu dokud se mu nezjeví a nezeptá se ho zda-li by také nechtěl kouzelnou slípku, načež mu druhý sedlák odpoví. Ne nechci jí, já chci, aby sousedovi ta jeho chcípla. Dokonale ilustruje chorobnou závistivost českého národa, která není schopná plně se radovat z úspěchu někoho cizího. Okamžitě se objeví pomluvy dotyčného, spekulace nad tím, že úspěchu docílil nelegálně a častá je i následná mass-mediální dehonestace. Zkrátka češi Vám odpustí ledacos, ale ne úspěch.
My Češi máme ale i množství pozitiv. Co Čech, to muzikant už sice neplatí, ale silný vztah k hudbě přetrvává, důkazem může být množství hudebních festivalů celoevropského významu a zrovna tak i nezvyklá popularita hudebních a pěveckých soutěží.
Silnou stránkou Čechů je smysl pro humor. Vyprávění a vymýšlení vtipů a anekdot je neodmyslitelnou součástí běžné konverzace mezi přáteli. Na téměř každé společenské akci máme možnost vyslechnout množství vtipů o blondýnkách, příslušnících policie, politicích, vtipy parodující tendenční dění, o pepíčkovi, o mužích a ženách, o smrti, lásce, vtipy strefující se do přslušníků národnostních, či etnických menšin, o tchýních, zlodějích, prostitutkách atd. Zkrátka Češi si dělají legraci ze všeho a ze všech, včetně sobe samých. Další věc kterou se češi můžou pochlubit je mimořádná krása českých žen a dívek. Toto si uvědomili i ve světě a tak není tajemstvím, že množství českých dívek našlo uplatnění v modním průmyslu. Žádný ze sousedních států se nemůže chlubit takovým množstvím krásek na zahraničních módních molech. Za vše mluví citát ,,Nikoli pivo, auta, nebo hokejisté, pravým exportním zlatem česka jsou ženy,, nebo výrok amerického modelingového agenta, který řekl ,,vše co končí na –ová je v NewYorku sexy,,
Další typickou vlastností čechů je pověrčivost. To mě osobně přijdě velmi zajímavé. Češi s ochotou uvěří kartářkám, vědmám, senzibilům a podobným šarlatánům. Nechavají si číst osud z ruky, z kávové sedliny, z křišťálové koule, z postavení hvězd, z datumu narození, z nakrájených jablek, z lití olova, atp. O vánocích si pak celá řada lidí dá do peněženky šupinu, v domění, že to pomůže v ní udržet peníze. Na začátku jsem psal, že mi to přijde zajímavé. Přijde mi to zajímavé s ohledem na to, že ačkoli jsme mimořádně pověrčivý národ tak zároveň jsme nejateističtějším národem evropy a druzí na světě. Češi věří v podstatě na všecko co se dá, s výjimkou boha, v boha věří málo kdo, dle výzkumu 12x méně lidí věří v boha, než na UFO a na peklo nevěří skoro nikdo. Neodolám si povzdechnout, že podle toho to tu občas vypadá. Tím bych mohl plynule navázat na další nešvar českého národa. Jsme fňukny, rádi si stěžujeme jak to máme těžké, jak špatně se máme, jak nám všichni křivdí, hází klacky pod nohy, jak se musíme neustále prát s nepřízní osudu, ale u slov to obvykle začíná i končí. Jen málokdo je ochotný zabojovat, postavit se za něco čemu věří, jít a udělat něco proto, aby napříště neměl důvody si stěžovat, poprat se osudem a říci si pak ,,já to dokázal,, Namísto toho je možno v našich končinách slyšet ,, nedokázal jsem to protože…,,
Takové povzdechy jsou často slyšet v hospodách, Hospody jsou další český nešvar. Mnoho otců a mladých mužů tráví dle mého osobního přesvědčení nadmíru svého volného času v hospodách a dnešní společností je to bohužel tolerováno. Závislost na pivu není do jisté míry českou společností vnímána jako alkoholismus. Pivo má specifickou pozici v nahlížení na něj. Mnozí dokonce tvrdí, že je to lék. Jeho vlivy na zdraví se bagatelizují a kdo se postaví proti tak je zpochybněno jeho mužství. Proto v české společnosti přetrvávají již dávno vyvrácená dogmata o konzumaci piva. Vysedávání v hospodách silně ovlivňuje i rodinný život. V zahraničí, např. ve Francii, je obvyklé, aby šel můž se svou partnerkou do restaurace na víno, v Česku se velice často setkávám s názorem, že ženy se v českých hospodách cítí nepatřičně, jako by tam neměli co dělat, jako by se jednalo o výsostné území mužů. To vše se pak promítá na vztazích obecně. Není pak překvapující, že Česká republika se nalézá na absolutní špici v rozvodovosti, kdy 49% veškerých uzavřených manželství v ČR se po čase rozpadne. Aby popis českého národa nevyzníval tak negativně tak bychom mohli zmínit pověstné ,,zlaté české ručičky,, a schopnost improvizace. Za socializmu byla celá řada výrobků tzv. dodo (dodělej doma) a z toho plynula potřeba osvojení cele řady manuálních dovedností. Sice za minulého režimu byly tyto vlastnosti v populaci rozšířenější než dnes , i přes to si myslím, že Češi jsou stále schopni improvizace, že jsou schopni poradit si v každé situaci. Co se výrobků týče tam se situace podstatně změnila, ale co se týče legislativy, zákonů a pravidel, Češi musejí být stále vynalézaví v boji s úředním šimlem a nařízeními jenž nedávají žádný smysl. Bohužel se tato pozitivní vlastnost čas od času přechyluje ve slovíčkaření, slovní ekvilibristiku a tkz. lidovou vyčůranost. Závěrem bych rád řekl, že Češi jsou neobvykle mírumilovní. Okolní národy nenapadají, při konfliktech vždy poslušně a bez zbytečných průtahů kapitulují a i jejich revoluce jsou nebývale sametové.
Žádné komentáře:
Okomentovat